Rumunské hory se psem aneb puťák se psem a 25 kg na zádech

Retezat leží v západní části Jižních Karpat mezi dvěma hřebeny a vrcholy Custura a Papuša. UNESCO ho nedávno přidalo na seznam světového přírodního dědictví. A přesně tam jsem s pětadvaceti kily na zádech a psem vyrazila.

Letos nejedeme autem do kempu, ale plánujeme puťák, oznámili mi kluci z naší party, a tak mi nezbylo než souhlasit. V životě jsem na žádném puťáku nebyla a bláhově jsem si myslela, že se vejdu do patnácti kil na zádech a že lístek na vlak bude skoro zadarmo. Trasa se zdála jednoduchá, okolo sedmi kilometrů denně. To je pro sraby, brblala jsem si a jezdila prstem po trase z rumunské Lupeni k jezeru Bucura a odtamtud do Ohaby.

Lístek na vlak do Simerie mě bez lůžka stál tam i zpátky dva tisíce. A moji fenku Amy taky! Při placení mě polévalo horko a říkala jsem si, jestli neměli lidé pravdu, co se psem v Rumunsku? Na každém internetovém portálu se totiž dočtete, že v Rumunsku je nebezpečno, že tam pobíhají divocí psi a že do této země radši než psa petardy — na odhánění vlků a medvědů.

Za noční cestu vlaky si průvodčí ani nevšimli, že mám psa, a vsadila bych se, že vůbec netuší, co jsem jim pořád strkala pod nos. Až při zpáteční cestě mě jeden průvodčí upozornil, že kdybych si koupila lístek pro psa u něj a ne mezinárodní, stál by o polovinu méně. V Simerii letím vyvenčit po 7 hodinách chudáka fenku a poprvé se setkávám s rumunskými hafany. Většina se jich jen toulá, volně pobíhá, vypadají podvyživeně a zablešeně. Není divu, že se Rumuni psů bojí a nikde je nechtějí. Na vodítku potkávám ve městě jen jednoho, ostatní jsou bezprizorní a bázliví. Nemají pána, natož obojek. Nesnaží se na mě a Amy útočit, spíše nám uhýbají z cesty. Celá Simerie na mě působí jako ti psi, prostoupená bídou a nelehkým životem.

Jak jsme pochopili podstatu špíny

Se psem ve vlaku tu vypadám jako blázen, jedna stará paní zvědavě nakukuje skrz sklo a nejde jí na rozum, proč cestuju se psem. V Lupeni je nejlepší sehnat mikrobus, který stojí kdekoli, kde lidé mávnou, a připlatit, pokud potřebujete dál, než je jeho trasa. Za pár korun nás vzal přes celé město až k horám. Na autě byl zákaz psů, ale u nás problém neměl.

Stoupat a... zase stoupat!

Poté nezbylo než si nandat batoh na záda, pustit Amy z vodítka a vydat se na dlouhou dobu stále vzhůru. První noc jsme spali u lesa, jelikož jsme ani nedošli ke vstupu do Retezatu. Retezat je národní park, není zde dovoleno stanovat jinde než v kempu a musí se chodit po vyznačených trasách. Značení máte skoro po každém metru, ale pozor, nevěřte, že někde budete za dvě hodiny, když vám to napíší. Vynásobte dvěma a máte správný čas. My po druhém dnu pochodu porušili obě pravidla. Naše slavná výprava nedošla ani k prvnímu kempu, Cabana Buta, a tak jsme v lese blízko cesty postavili stany. Lesníkovi se to nejdříve nelíbilo, pohled na naše ztrhané tváře a funícího psa ho ale přemluvil. Až v této chvíli jsem měla čas vydechnout a kochat se pohledem na neprostupné lesy, strmé vrcholky a blankytně modré nebe.

Následující ráno nás přivítalo sluníčko a opět modré nebe. Po snídani začalo další stoupání. Po pár minutách jsme narazili na lidská obydlí a za drobný poplatek jsem poprvé ochutnala rumunský chleba s kozím sýrem. Z polí a luk jsme pak přešli do lesů, které po několika hodinách prořídly. Na vrcholku hory Varful Custura nás čekalo setkání se stádem koní. Poté už jsme klesali až do kempu Poiana Pelegii. Se psem na volno nikdo problém neměl, v kempu jsem ji měla na vodítku, což mělo za následek menší aféru se psem horské služby. Tento veliký, krásný pes s ostnatým obojkem a kusem urvaného řetězu si chtěl hrát. Vodítko mojí fenky ho ale praštilo, on začal hýkat a skučet. Já byla náhle pro celý kemp tyrankou, která zlomila pejskovi nožičku. Po chvilce se naštěstí zvedl a bez kulhání odběhl.

Čtvrtý den naší výpravy se nesl v očekávání jezera Bucury, u kterého máme strávit další dva dny. Lesy jsme opustili, nyní šlapeme úzkou cestičkou lemovanou malými keříky. Amy celou cestu běhala od jednoho k druhému, občas na opozdilce zaštěkala, že jde pomalu. Dotyčný se poté namíchnul a připomněl jí, že ona nemusí nic nést na zádech. Po čtyřech hodinách jsme dosáhli cíle. Rychle jsem fence připnula vodítko, protože tady není dovoleno se koupat ani psům, ani lidem. Jen stádo krav, pasoucí se opodál, se k vodě přiblížilo, jak chtělo.

Fenka s námi spala ve stanu, ale noc u jezera byla pro ni studená. Klepala se, i když jsem jí dala svůj svetr a bundu. Naštěstí jsme noc nějak přežili. Další den jsme se rozhodli vystoupat na jeden z nejvyšší vrcholů Retezatu. Vrchol hory Bucury (2,433 m) jsme zdolali celkem rychle, Amy se cestou stihla i vykoupat v menších jezírkách. Sestup podél velkých ostrých kamenů porostlých lišejníkem byl ale obtížnější. Tady by se pro psa hodily botičky, jelikož skály přímo vybízí k poranění tlapek. Psy pastevců jsme potkali několikrát, většinou menší, křížence, hodně uštěkané a vyhublé, ale rozhodně vypadali šťastněji než jejich příbuzní ve městě. Hlídali si svoje stádo krav či oslů a ani je nenapadlo běhat k nám.

Pachtění zpátky aneb sedření a smradlaví

Poté už nás čekaly dva dny klesání. Hned při prvním jsem si rozřízla obě kolena, fenka si poranila polštářek na přední ťapce a bylo čím dál větší horko. Vrcholem hrůz dne pak bylo zjištění, že kemp Cabana Gentiana je plný. Nuceni jít v noci až k turistickému centru Pietrele jsme si sáhli na dno, dokonce i Amy byla vyřízená. Majitel kempu Pietrele nás další den odvezl autem až k vlakovému nádraží. V Simerii nás čekalo přespání v ubytovně, kde neberou psy, ale proti Amy opět nic neřekli.

Rumunsko stále je chudá země, ale věřím, že čím víc se zlepší životní podmínky pro lidi, zlepší se i pro psy. Rozhodně bych se nenechala odradit mýty o Rumunsku, že se zde jen krade a psi vás tu rozsápou. Pokud máte rádi hory a jezera vy i váš pejsek, vydejte se rozhodně do Retezatu.