Skotsko se psem - aneb ve spárech močálů a v zubech Lochneské příšery

Skotská vysočina, domov psa baskervillského, highland cattle a horských poníků. Nepotkáte tu hluk, špínu ani nepřátelské tváře. Jen nespoutanou přírodu, galsky mluvící domorodce a tradiční dudy Great Highland Bagpipe.

Potomek psa baskervillského hlídá hrad Dunvegan.

Velká Británie, jíž je Skotsko stále ještě součástí, patří do EU, ale jako ostrov má také svoje pravidla. Pro psa potřebujete čip, pas s platným očkováním proti vzteklině a odčervení.

Veterinář pas bude jistě kontrolovat, stejně jako odčervení (praziquantel), které musí být podáno 120 až 24 hodin před vstupem do země. Z vlastní zkušenosti na pět dnů nespoléhejte, raději nechte odčervit dva-tři dny před odjezdem a nezapomeňte mít razítko veterináře a přesnou hodinu aplikace látky.

Můžete se plavit anebo dopravit, jak se říká, suchou nohou. Na trajektu musí být pes v autě či v jejich klecích, závisí na tom, jakou společnost si vyberete. Jedná se ale o dost drahou dopravu a pes musí být odčerven tři dny až 24 hodin před vstupem.

Levnější cesta a rychlejší je skrz Eurotunnel. Se psem u vstupu navštívíte Pet Travel Scheme Control Point, malou veterinární stanici přímo u vjezdu do tunelu, kde ověří číslo čipu psa a správnou vakcinaci. Na auto dostanete nálepku, že převážíte zvíře, a francouzská veterinářka vám může rovnou i zarezervovat lístky na vlak. Zde ale opravdu doporučuji objednat si tunel dopředu přes internet, protože na místě platí vždy nejvyšsí sazba. Pokud k tunelu nestíháte dojet na přesnou hodinu, nevadí, lístek platí další dvě hodiny, případně si na internetu můžete hodinu odjezdu posunout.

Cesta tunelem není vůbec cítit a po 35 minutách vylézáme ven. Snažíme se řadit do levého pruhu, ale jak by to šlo vám, kdyby vás učili psát zleva doprava a najednou po vás chtěli psát zprava doleva? Naše počáteční omyly několik řidičů ocení hlasitým troubením.

Spaní

Nejlevnější spaní v Anglii i Skotsku jsou kempy. Můžete narazit na opravdu divoké stanování jen s kadibudkou anebo nejmodernější kempy s mnohými sprchami a ohništěm pro každý stan.

Pouze v edinburském kempu chtějí za psa dvě libry, ve většině kempů je pes zadarmo. Samozřejmě musí být na vodítku a musíte po něm uklízet. Nejen v prostorách kempů můžete nalézt místa, kam psa uvázat, často doprovázená miskou s vodou. Ať už u záchodků v kempu či před obchodem.

Pes, doprava, restaurace a hospody

Do vlaků i autobusů můžete se psem na vodítku. Nemusí mít ani košík, ale já ho pro jistotu měla s sebou. Platíte pouze za sebe, pes je zadarmo. V autobusu na vás nikdo zle nekouká, že máte psa, na druhou stranu nepotkáváme tolik psů jako jich je například u nás.

Do Británie především doporučuji dvě věci: 1. Síťku na obličej proti muchničkám, repelent, apod. 2. Sáčky na psí exkrementy, protože pokuta za neuklizení může být od 50 do 1000 liber.

V centru velkých měst nenajdete jídelní místo, kam by vás se psem vzali. Opravdu jsme se v Edinburghu ptali snad v každé restauraci, včetně fastfoodů.

Jiné je pokud jdete na venkov, kde vás do hospody či chaty vezmou rádi. I v centru honby za Lochneskou, Fort Augustus, máme vstup do restaurace povolen. Mimochodem se v ní vystřídali hned tři psi za tu dobu, co jsme v ní my seděli.

Také do informačních center a hradů a zámků psi nesmí (popř. mohou do zahrady). I zřícenina je u Skotů vysoce ceněnou památkou (a řádně zaplacenou). Pokud ale podnikáte výšlapy v horách, pes může být na volno pod vaším dohledem. Každý si chlupáče rád pohladí a Amy válící se ve sněhu se dokonce stává novou turistickou atrakcí Ben Nevisu.

New Castle a Edinburough

První zastávka na trase je Newcastle upon Tyne. Město rozkládající se na severovýchodě Anglie bylo založeno císařem Hadriánem. Navečer procházíme Černou branou do hradu, tedy do toho, co z něj zbylo. U St. Nicholas' Cathedral nás vyděsí davy mladých žen, děsivě připomínající naklonovanou postavu z románu Stanislava Rudolfa, Metráček.

Mnohem příjemnější město je Edinburgh, patřící do UNESCO. Největší turistickou atrakcí je hrad s korunovačními klenoty Skotska a románskou kaplí sv. Markéty. Mně se mnohem více zamlouvalo vězení, dokreslující jak středověké, tak novověké cely. Na pozemcích hradu můžete také nalézt psí hřbitov, hold vzdaný psům chránícím korunu. Se psem do hradu nesmíte a rozhodně to není levná záležitost, a tak jdu na prohlídku sama.

Město čítá nespočet památek, krásná je především Královská míle, cesta z centra ke královskému paláci Holyroodhouse. Okolo něj utíkáme z ruchu velkoměsta do parku či spíše skalisek, tyčících se nad celým Ediburghem, tzv. Artušovo sedlo. Cestou potkáváme japonské turisty, kteří místo krás města fotí mého psa. Ta na jejich pokřikování nijak nereaguje a vklidu si pobíhá a čuchá, jakoby jí Skotsko už patřilo.

Ben Lomond

Ben Lomond je náš první výšlap. Leží na východním břehu Loch Lomondu a s výškou 974 m je pro Skoty velice populární. Ve Skotsku neexistuje turistické značení jako u nás, naštěstí nahoru vede pouze jedna cesta.

Zaparkujeme na parkovišti u hospody The Clansman, kam můžeme i s Amy, a začíná naše tříhodinové stoupání okolo ovcí a drobných močálů. Potkáváme jak Brity, tak cizince a několik psů. Psi tu nemají povinnost být na vodítku, ale samozřejmě nesmí honit ovce. Výhled z Ben Lomondu na jezero je jeden z nejhezčích jaké ve Skotské vysočině můžete vidět.

Jen pozor na včasné zarezervování kempu — všechny podél jezera byly obsazené. Naštěstí v kempu Sallochy, obsahujícím pouze kadibudku, nás vzali i bez objednání. Bohužel už druhý den musíme jet dál, ale upřímně si myslím, že je potřeba mnohem více času, než my máme.

Rannoch moor a Glencoe

Galsky Mòinteach Raineach je mokřad, rozpínající se na 130 km². Nestíháme jít k jezeru Loch Rannoch, ale i přesto se kocháme nespoutanou krajinou, proslavenou například v Doylově Psu baskervillském. Amy se válí v chomáčích vysoké trávy, v krajině kostlivců, mezi bílými kmeny mrtvých stromů.

Glencoe je podle některých Skotů nejkrásnější místo celé Vysočiny. Strmé hory byly vytvořené ledovcem a údolí je 16 km dlouhé. Ochotný pracovník kempu mi poradí jít do Ztraceného údolí (The Lost Valley) mezi vrcholkami Three sisters, které je prý to nejkrásnější, co lze vidět. Myslím, že se nemýlil, protože cestu nám lemují vodopády a pod vrcholem Coire Gabhail vidíme divoké kozy, vřes a ledovcová jezírka.

Sníme svačinu, Amy dostane kostičku a jako bonus koupání pod vodopády. Nevýhoda těchto vulkanických tesáků ale je, že se musí stejnou trasou zpátky. Slézáme po kamenech, na nichž si chvílemi nejsme jistí, jestli to opravdu cesta je. Stalo se nám, že jsme se brodili bývalou strouhou potoka v domnění, že přeci šlapeme stejně jako ostatní. Avšak i pes jde jinudy, a tak je jasné, že jsme špatně.

Ben Nevis

Z vesničky Glencoe to trvá autem přibližně pětačtyřicet minut k parkovišti pod Ben Nevisem. Před cestou jsem si byla jistá dvěma věcmi: že chci vidět Nessie a vystoupat Ben Nevis. S radostí mohu konstatovat, že to druhé se mi opravdu splnilo.

V informačním centru Glen Nevis si místo suvenýru odnáším pytlík na psí extrementy (na moji obhajobu má krásný obrázek psa), který nabízejí zadarmo, aby zaručili, že po svém miláčkovi uklidíte. Až na vrchol se stoupá okolo čtyř-pěti hodin naším vyhlídkovým tempem s přestávkami na svačinu, pití a focení.

Turisty se to tu nehemží tolik jako v Tatrách, ačkoli málo jich tu také není. Potkáváme i několik psích horalů, některé na vodítku. Amy mám na něm nejdříve též, ale brzy ji pouštím. Přeci jen kameny k přelézání jsou zrádné a kluzké od vodopádů i od deště, jenž ani nás nemine.

Nejdříve se jde po písčité cestě, ale čím více se blíží vrchol, tím je stezka kamenitější. Nejhorší částí výšlapu je sedm serpentin, které se zdají nekonečné. Jakmile je překonáme, čeká nás už jen sníh, mlha a malý přístřešek pro turisty, kteří se potřebují schovat. Jedná se o jakousi první pomoc na vrcholu, neboť na Ben Nevisu (1344 m) ročně prý zemře více lidí jak na Mount Everestu (8848 m). Vrcholové foto je rychlé, protože nám je zima a prší. Amy zas až příliš lákají odpadky roztroušené všude okolo přístřešku.

Zmámení únavou se dopotácíme k Ben Nevis Inn, pět minut od parkoviště. Spořádáme skotskou večeři (haggis nebo hamburger s obřími hranolky) a vracíme se do kempu.

Hrad Dunvegan a ostrov Skye

Neochotně se loučíme s vesničkou Glencoe a putujeme směrem k ostrovu Skye, vzdálenému tři hodiny jízdy. Na něj lze jet buď trajektem z Mallaigu, který je lepší rezervovat, anebo přes most západně od Kyle of Lochalsh. Vybíráme druhou možnost, abychom si mohli pohlédnout i skvost Skotska, hrad Dunvegan. V Cluanie Inn dostanu skvělý prospekt — Visit Scotland — kde jsou napsaná historická místa okolí, ale i restaurace a co podniknout. U každého je symbol, jestli povolují psa.

Dunvegan je v obklíčení turistů, a tak se nebojácně vydáme na skálu, abychom měli klid na focení. Japonští turisti ihned přesměrují objektivy na nás a ta moje chlupatá potvora se ještě nakrucuje.

Zatímco obdivujeme divokou přírodu, od hradu se line tradiční skotská hudba, výrazná především zvuky dud. Hudebníci jsou v tradičních krojích a já si nemůžu pomoct a musím se usmát nad muži v sukních, pardon, kiltu. I dnes se opravdoví vlastenci žení v kostkovaném tartanu.

 

Ostrov Skye je podle mého názoru nejkrásnější místo Skotska. Spojuje totiž relativně vysoké hory, zelené pastviny a písečné pláže omývané Atlantikem. Sopečnému pohoří Cuillin vládne hora Black Cuillin a tam míří naše výprava.

Z Glenbrittle, vesničky s kempem přímo u pláže, vede jediná cesta, samozřejmě nahoru. Po třech hodinách dorazíme k ledovcovému jezírku pod Black Cuillinem, kde fouká a celé toto místo vypadá jako vystřižené z hororové pohlednice. Celé okolí je mrazivé, temné a děsivé, za což mohou tmavé hory. Nikde jinde jsem takové neviděla a rozhodně doporučuju pro každého turistického nadšence.

Na pláži pobíhá volně několik psů, a stejně jako Amy, i oni nosí klacky z moře. Pár lidských odvážlivců se koupe, psi nikomu nevadí. Připadám si jako v ráji. Tady chci jednou bydlet. Jen přemýšlím, který druh dobytka tu budu chovat, protože žádné jiné odvětví tu nevzkvétá (nepočítáme-li turismus).

Loch Ness a hrad Urquhart

Na plavbu po Loch Ness není potřeba rezervace a na mě s Amy se všichni usmívají. Ochotný kapitán odpovídá na dotazy a během plavby vysvětluje, jak ultrazvukem sledují dno jezera.

Co se týče legendy o Lochneské příšeře, kterou tolik lidí prý vidělo, nemám štěstí. Na sonaru není vidět žádný pohyb. Alespoň si tedy užívám výhledu na druhé největší skotské jezero. Dosahuje hloubky dvě stě třicet metrů a je plné plovoucí rašeliny, proto je tak tmavé a vzbuzující obavy, že se v něm nějaký typ plesiosauruse uhnízdil.

Naštěstí Amy pohupování nevadí a klidně leží. Po hodinové plavbě si projdeme městečko Fort Augustus a najíme se hned u zdymadel, v The Lock Inn.

Lehce prší, a proto Amy necháváme v autě, abychom si prohlédli hrad Urquhart. Jedná se spíše o zříceninu, ale i tak sem mají psi přístup odepřen. Odsud je prý vidět Nessie, mě však mnohem více zajímá trebuchet (dalekonosný katapult) před hradem. Opevnění si nese šrámy ze skotsko-anglických válek, ale věže se zachovaly, především The Private Chamber. Dostat se po ní nahoru po úzkých točitých schodech je jako nastoupit do metra v Číně — čekání a tlačení.

Inverness

Do večera nám zbylo hodně času, a proto se rozhodujeme pokračovat dál, do nejsevernějšího kulturního a administrativního centra Vysočiny, města Inverness. Nejkrásnější je invernesský hrad z 12. století. V centru se nám nedaří najít restauraci, kde by vzali i psa, a tak končíme před fastfoodem napůl na dešti. Uvnitř totiž prohlásili, že je to hygienické místo. Nic neříkám, jen očima zabloudím k špíně na zemi a mastnotě na stolech.

Co mi nevadí, je opustit náš nynější kemp, velice nevhodně doplněný okrasným jezírkem, které přitahuje tolik muchniček, že zlatá hlava Amy se dokáže změnit za minutu na černou. Raději ji dávám do kufru a doufám, že útok přežiju a neopuchnu příliš. Faichemard Farm, jak se vzletně nazývá, je zvláštní i v tom, že je pouze pro dospělé a i sprchy jsou pro páry. Celkově jsme jako zaseknutí v čase, v místě, kde se přestárlé páry snaží nalézt romantiku. Netuším, jak ji mezi těmi muchničkami dokážou vyhrabat, ale obdivuji je.

Glenfinnan viadukt

Přes viadukt jezdí vyhlídkový vlak, který vyjíždí z Fort William do Mallaigu. Máme štěstí a vidíme ho zrovna když projíždí okolo. Turistická stezka je krásná a upravená a vede až do muzea, postaveného na vlakové stanici.

Životní zážitek je sednou si do historického vagónu přetvořeného v restauraci a nadýchat se atmosféry dob minulých. Pes dovnitř nesmí, ale na venkovní posezení ano. Nezapomenutelný je také zdejší domácí dezert, oříškovo-ovocný Flapjack.

Cesta zpět je dlouhá a deštivá. Zastavujeme na skok v anglickém národním parku, kde mají pro děti naučnou stezku s postavičkami z Gruffala. Poté už jen sedíme a sedíme v autě a opět přijíždíme k tunelu se zpožděním a v noci. Naštěstí nás ihned pouští na vlak a ještě o půlnoci nacházíme kemp ve Francii a stavíme stany. Ne, že by si toho nějaký Francouz všimnul, či ho to zajímalo. Opravdu už nejsme u puntičkářských Britů.

Belgii a Lucembursko projedeme jako blesk a okolo půlnoci dorážíme do Prahy. Unavení a smutní, že jsme toho nestihli více, ale šťastní, že se nám to všem líbilo.

Skotská vysočina má nejčarovnější krajinu a nejmalebnější vesnice. Rozhodně doporučuji pro každého milovníka přírody. A povinné pro majitele borderek, vipetů a dalších britských krasavců.